— Kolik stojí kbelík?

— 350 hřiven, dcero, — odpověděla stará žena tiše.

— Vezmu si to za 300. Nebo půjdu dál, — řekla dívka sebevědomě.

Stará žena chvíli mlčela a pak tiše odpověděla:

— Vezmi si to, kolik můžeš. Ty peníze opravdu potřebuji k životu.

Dívka koupila jahody levněji a odešla spokojená, jako by vyhrála malé vítězství. Nasedla do svého drahého auta a odjela.

A o pár hodin později seděla s kamarádkou v módní restauraci. Objednaly si spoustu jídel, udělaly krásné fotky, ochutnaly jen část a zbytek nechaly na stole. Účet byl 2600 hřiven. Zaplatily 3000 a ani si nevzaly drobné — nechaly to jako spropitné.

V drahé restauraci je to běžná situace. Ale pro babičku, která ty jahody vypěstovala vlastníma rukama, nosila je z dače, stála v horku a prodávala je, aby měla nějaký halíř na živobytí, je to úplně jiný příběh.

Proč se tak často snažíme smlouvat s těmi, kteří už mají málo? Proč chceme ukázat svou sílu před obyčejnými lidmi, ale snadno necháváme přebytek tam, kde naši pomoc nikdo nepotřebuje?

Můj otec často kupoval věci od chudých lidí za víc, než si přáli. Někdy ty věci ani nepotřeboval, ale stejně zaplatil víc.

Jednou jsem se zeptal:

— Tati, proč to děláš?

Odpověděl:

— Synu, tohle je milosrdenství zabalené v lidské důstojnosti. Musíš pomáhat způsobem, který člověka neponižuje.

Někdy naše laskavost nejsou velká slova. Je to pár hřiven, které zbyly a které mohou někomu opravdu zahřát život.

Autor neznámý.